Podle čeho se BASE jmenuje jste se již dozvěděli v jiném článku, dnes se podíváme jak se vlastně skákání s padákem z pevných objektů utvářelo v průběhu historie, a budete se možná divit jak dávné kořeny tento sport má.
Tak tedy, první zmínky o použití nějakého prostředku podobného padáku pro zvládnutí skoku z pevného objektu se datují až zhruba 2200 let před naším letopočtem! Samozřejmě neexistuje žádný obrazový záznam ani alespoň náčrtek, ale legenda praví že čínský císař Shun byl intrikami svého bratra málem zabit při požáru budovy, a zachránil si život jen díky tomu že provizorně ze svých šatů a klobouku vyrobil něco jako padák, který mu pomohl zbrzdit pád ze střechy a tak přežít.
Pravděpodobně existují i další nedokumentované pokusy jiných lidí v různých obdobích historie – můžeme pouze polemizovat o tom, nakolik jejich pokusy byly asi úspěšné, ale prvním kdo zdokumentoval svůj návrh něčeho podobného padáku je Leonardo da Vinci, který v 15. století našeho letopočtu načrtl zařízení pyramidového tvaru s pevným rámem potaženým látkou, jež je spojeno šňůrami s člověkem zavěšeným dole pod zařízením.
Může se to na dnešní poměry zdát jako šílený nápad, ale v roce 2000 Leonardův koncept úspěšně otestoval nad pouští v Jižní Africe dobrodruh Adrian Nichols. nicméně to nebylo z pevného objektu ale z balónu, tak to zde uvádím pouze jako zajímavost, pojďme tedy dále.
V roce 1616 si Fausto Veranzio (Chorvatský vynálezce, původním jménem Faust Vrancic) začal pohrávat s myšlenkou konstrukce Leonardova vynálezu, a v roce 1617 tedy údajně sestrojil podobné zařízení a skočil s ním ze zvonice Svatého Marka v Benátkách. Nicméně se nepodařilo věrohodně doložit že k takovému činu skutečně došlo, a bylo by skutečně s podivem že by Veranzio v té době dokázal takovýto kousek ve věku 65 let.
Jako prvním systematicky se vývojem padáku zabývajícím vynálezcem tedy je až francouzský fyzik Louis-Sébastien Lenormand, který v roce 1783, po mnoha testech s mrtvou zátěží a několika testech se zvířaty, vyzkoušel svůj prototyp padáku skokem z Montpellierské observatoře. Lenormand se zabýval vývojem padáku jako záchranného prostředku pro únik při požáru vyšších budov, ale jeho padák byl stále konstrukčně náročný a obsahoval pevný rám.
Roku 1785 francouzský balonář Jean Pierre Blanchard vyvinul hedvábný padák který neobsahoval pevnou konstrukci a dal se sbalit. Tento svůj vynález pak měl možnost otestovat až v roce 1793 záchranným skokem ze svého balónu, nicméně zřejmě bylo nutné ještě pár detailů doladit, jelikož si při tomto skoku zlámal obě nohy.
Za prvního opravdového parašutistu se považuje André-Jacques Garnerin, francouzský balonář který kolem roku 1797 skákal i zvýšek kolem 2500 metrů. Při seskocích bylo zpozorováno že padák osciluje, „vylévá“ vzduch tím že se pokyvuje ze strany na stranu, a na základě tohoto pozorování pak byl návrh padáku upraven tak, že obsahoval u svého vrcholu malý otvor kudy mohl vzduch v omezené míře volně odtékat, a dospělo se tak k vyšší stabilitě sestupu na padáku.
V následujících letech pokračovali různí vynálezci hned v několika zemích se svými prototypy, a zdaleka ne všechny byly úspěšné – například roku 1837 se vrhl angličan Robert Cocking se svým padákem, inovativně obráceným špičkou dolů, z výšky 1500m, a bohužel pro něj jeho inovace nevedla správným směrem, neboť se při zkoušce svého prototypu zabil.
Od počátku 20. století byly seskoky stále častější, a to i seskoky z pevných objektů. Roku 1906 byl uskutečněn jeden z prvních skoků z mostu, kdy brit Bobby Leach skočil z Duhového mostu v Niagara Falls. Následně byly uskutečněny i skoky z objektů tak zajímavých jako Socha Svobody v New Yorku (1912) a člověk by si řekl že již byl design padákové techniky vyladěný. Nicméně jde o širokou oblast a například v témže roce se pokusil rakušan Franz Reichelt ušít první wingsuit – tedy nebyl to právě wingsuit odpovídající dnešním poměrům, a zřejmě tento krejčí lehce podcenil fyzikální zákony, neboť se při zkoušce svého obleku z prvního patra Eiffelovy věže, po pádu z výšky 60 metrů, zabil.
Za zmínku určitě stojí slovenský vynálezce Štefan Banič, který si nechal roku 1914 patentovat svůj návrh na tu dobu moderního padáku, který sám úspěšně otestoval skokem z 41-patrové budovy ve Washingtonu a kterým následně začali být vybavováni všichni vojenští piloti amerického letectva, jako záchranným prostředkem. Štefan Banič daroval patent americké armádě, ale přesto si nevysloužil téměř žádné velké uznání a je trochu pozapomenutý v historii parašutismu, což je jistě škoda. Zatímco americké letectvo masivně vybavovalo své piloty záchranným padákem, v Británii se armáda stavěla k použití padáku jako záchrany odmítavě a jako hlavní argument uváděli vysocí armádní činitelé to, že by piloti příliš brzy opouštěli svá drahá letadla při jakémkoli menším incidentu a místo dalšího řešení situace by raději použili padák k záchraně vlastního života. Další vývoj padáků a seskoků se točil zejména kolem vojenského využití, a nemusím asi připomínat velké parašutistické výsadky jako například výsadek němců na Krétě nebo výsadek spojenců v Normandii.
Armády necháme armádami, a pojďme konečně k modernímu BASE jumpingu. V roce 1966 skočilo několik lidí z hory El Capitan v Yosemitském národním parku v USA, a často jim zejména Američané připisují prvenství v moderním BASE, avšak pravdou je, že průkopníkem se stal v roce 1965 Erich Felbermayr z rakouského Welsu, který skočil s kulatým padákem z Kleine Zinne (Cima Piccola di Lavaredo) v masivu Tre Cime v italských Dolomitech. Své skoky následně opakoval z dalších objektů, v roce 1966 například z nádherné stěny Rotwand v masivu Catinaccio – viz video z tohoto počinu.
Ale v té době se tato činnost stále nenazývala BASE – název tomu dali až skokani Carl Boenish, jeho žena Jean, Phil Mayfield a Phil Smith, který se stal B.A.S.E. # 1 po kompletaci skoků ze všech čtyřech typů objektů, jako první v historii, v lednu 1981.
Historie BASE tímto samozřejmě nekončí, existují další milníky na cestě k dnešním výkonům v tomto sportu, ale o těch zase až někdy příště.